reklama

Separatistické Katalánsko aneb trnitá cesta k nezávislosti

Aby se člověk dokázal vžít do současné situace v Katalánsku, musí se zaměřit na historické souvislosti, které se k tomuto španělskému regionu pojí. Jde o národ, který v podstatě od svých počátků bojuje o svoji samostatnost, ale i o širší národní rozměr. Konkrétně pak jde o restrikce pojící se k omezení katalánštiny a skutečnost, že Katalánsko by mohlo být na základě své ekonomiky samostatnou prosperující jednotkou. Jde o faktory, které nenechávají některé Katalánce chladnými. Pojďme se podívat tak na souvislosti, které směřovaly ke dvěma uplynulým referendům z roku 2014 a 2017. 

Mohlo by vás zajímat

Od počátků až po konec Francovy vojenské diktatury

Katalánsko bylo až do roku 800 našeho letopočtu pod muslimskou nadvládou. Tento region se osvobození dočkal až díky franskému králi Karlu Velikému. Toto území Franské říše se zasloužilo o rychlý rozkvět a nabíralo rovněž přímý kurz ke své autonomii. Zcela nezávislým územím se Katalánsko stalo v 9. století. O nejvíce intenzivnější územní rozmach se postaral ve 13. století král Jakub I.

Do 15. století bylo Katalánsko nestálým regionem, protože spadalo střídavě pod francouzskou nebo aragonskou korunu.

Počátek 18. století přináší důležitý milník, jenž představovala francouzsko-španělská válka. Proti sobě se tehdy postavily Madrid, který podporoval Bourbony a Barcelona, jež stála za Habsburky. V roce 1714 Barcelona kapitulovala a na trůn usedla bourbonská dynastie.

Koncem 18. století došlo k zákazu veřejného používání katalánštiny. Základní výuka se musela vyučovat ve španělském jazyce. Katalánci tak ztratili svoji autonomii a vlastní práva. Tyto okolnosti platily až do roku 1931, kdy došlo k obnovení Generalitat de Catalunya – konkrétně jde o nastolení vládního systému Katalánska, jenž tvořil parlament a výkonná rada.

Vznikly spolky a časopisy, které začaly usilovat o obnovení katalánštiny v literatuře. V 70. letech 19. století tak byl založen spolek La Jove Catalynua (Mladé Katalánsko) a časopis La renaixença (Renesance). Ke konci 19. století se datuje vznik katalánského nacionalismu, který se označuje za katalanismus.

To se dostáváme už do 20. let 20. století, kdy proběhl vojenský převrat, do jehož čela se postavil generál Primo de Rivera. Ten se zasloužil o zrušení politických stran. O dění ve státě tak rozhodovala jedna strana.

Poté, co Rivera odešel do exilu, došlo k vyhlášení Katalánské republiky. Ta ovšem nikdy nevstoupila v platnost a naopak vyšla ústava Druhé španělské republiky, jež garantovala regionům určitou míru autonomie.

Vše se opět změnilo v červenci roku 1936, kdy se rozohnila španělská občanská válka, která skončila v dubnu 1939. Konec války s sebou přinesl represivní režim pod vedením diktátora generála Francisca Franca. Katalánci měli opět zakázáno používat katalánštinu a docházelo rovněž k naprostému potlačování katalánské identity. V roce 1975 se stal novým španělským králem Juan Carlos I de Borbón a roku 1980 probíhaly demokratické volby.

Nádech svobody a náhlé vystřízlivění

Katalánsko se důležitou měrou zasloužilo o demokratizační proces ve Španělsku. Pomohlo mu k tomu vyspělé hospodářství, průmysl a jeho pozitivní postoj ke vstupu Španělska do Evropské unie. Okolí Barcelony začalo představovat významné centrum cestovního ruchu. S ohledem na státní rozpočet tak Katalánsko bylo důležitým regionem. Referendum z roku 2006 zaručilo Katalánsku statut autonomního regionu. Katalánci tím tak získali záruku v oblastech, jako je soudnictví, školství, zahraniční politika a finanční autonomie. Důležitý bod pro Katalánce znázorňovalo označení „národ“, díky čemuž došlo k odlišení od ostatních obyvatel Španělska.

Kataláncům ale dlouhou dobu nevydržel úsměv na tváři. Ústavní soud totiž kvůli požadavkům španělské Lidové strany 2010 označil 14 z 223 článků autonomního statutu jako neplatné. Tento fakt totiž neodpovídal španělské ústavě. Význam národu tak vyšuměl jako pára nad hrncem. 

Zamítavé stanovisko k uznání národa vnímali Katalánci jako útok proti demokracii. Tato skutečnost se poté odrazila v důsledku vznikajících demonstrací napříč Katalánskem. Mezi lety 2009 až 2011 probíhala v 554 katalánských obcích symbolická referenda o nezávislosti.

Vláda premiéra Mariana Rajoye poté označila jakékoli referendum za nelegitimní. Odůvodnili to tím, že pravomoce spadají výhradně pod kompetenci centrální vlády.

To už se dostáváme postupně k referendu z 9. listopadu 2014, které ve velké míře sledovala média, španělští politici i vlády evropských států. Referenda se tenkrát zúčastnilo 2 305 290 lidí. Účast poté měla dosahovat mezi 37 až 41 %. Pro nezávislost se vyjádřilo pozitivně 80,76 procenta hlasujícíchŠpanělská vláda nikdy výsledky referenda nebrala v potaz a neautorizovala je.

Katalánské rozhořčení neustávalo, a tak tamní předseda vlády Carles Puigdemont vyhlásil na 1. října 2017 nové referendum o nezávislosti. Opětovně šlo o velice medializovanou událost. Do centra dění se pak dostali i policisté, kteří obsadili přibližně polovinu škol. I přes svůj nesouhlas se do zásahů zapojila i katalánská policie. Světová média referovala o nepřiměřenému násilí ze strany španělské policie. Mnoho státníků a světových zemí odsoudilo tyto kroky. Svědci uvedli, že v ulicích Barcelony dokonce policie použila gumové projektily. I důsledkem toho došlo ke zranění 840 lidí.

Ani bolestivé šrámy neznamenaly ve svém důsledku slitování u španělské vlády. Ta si moc dobře uvědomuje ekonomickou důležitost Katalánska pro samotné Španělsko. Účast na letošním referendu se vyrovnala lidovému hlasování z roku 2014. Voliči se přikláněli přitom z 90 procent k nezávislosti. Uvádějí to alespoň katalánské úřady.

Drama vrcholí

Na stranu Katalánců se nepřipojil Brusel a samotná Evropská unie, která čelí separatistickým tendencím z jiných zemí. Největšího strašáka představuje především scénář referenda o vystoupení Velké Británie z Evropské unie. Jednota je v současné době pro EU důležitým předpokladem.

Carles Puigdemont po referendu požadoval španělskou vládu o dialog a samotné vyhlášení referenda oddaloval. Předseda katalánské vlády tak krátce po referendu podepsal text deklarace o nezávislosti, jenž schválili i samotní poslanci. Akceptování výsledků katalánského referenda měla předcházet vyjednávání.

Nejistota ohledně vyhlášené samostatnosti pokračovala i nadále. Mluvčí regionálního kabinetu v Barceloně Jordi Turull 17. října 2017 uvedl, že nezveřejní ve stanovené době lhůtu, jestli Katalánsko vyhlásilo, nebo nevyhlásilo svoji samostatnost. Stalo se tak krátce poté, co ve španělské vazbě skončila dvojice separatistických vůdců (Jordi Sánchez z Katalánského národního shromáždění a Jordi Cuixart z organizace Òmnium Cultural). Puigdemont tyto dva muže označil za politické vězně. Madrid s tímto tvrzením ovšem nesouhlasil. Pro Katalánce vznikl nový důvod proto, aby vyšli do ulic protestovat.

Španělský soud koncem října obvinil sesazenou katalánskou vládu a rozpuštěný katalánský parlament ze vzpoury. Mezi obviněnými figuruje rovněž katalánský předseda

Madrid 3. listopadu zrušil dekret vyhlašující říjnové referendum o nezávislosti Katalánska. Odporoval totiž ústavě. Soud také nesouhlasil s přijmutím projednání stížnosti na omezení autonomie, což 27. října odsouhlasil španělský Senát.

Puigdemont s dalšími státníky mezi tím odcestoval do Bruselu. Spekulovalo se nad tím, že usiluje o politickém azyl. Puigdemont později uvedl, že hodlá na půdě EU bojovat za práva Katalánska. Madrid krátce poté vydal na katalánského premiéra mezinárodní zatykač.

Puigdemont se pak 5. listopadu dobrovolně přihlásil belgické policii. Učinil tak ještě před tím, než o to požádala samotná prokuratura. Na základě informací katalánského serveru La Vanguardia se společně s Puigdemontem dobrovolně přihlásili i další čtyři bývalí ministři, mezi nimiž figurují Antoni Comín, Clara Ponsatí, Luís Puig a Meritxell Serret.

Otázkou zůstává, jaký vliv bude mít současná situace na Katalánce. Španělsko si může bránit ekonomicky silný region zuby nehty, ale separatistické tendence na základech bolestivé katalánské minulosti bude složité udržet. Katalánci se považují za národ, a pokud jim tento statut vezmete, tak z toho nevyplyne pro Španělsko nic pozitivního. Rány utrpěné z minulosti se totiž jen těžko hojí. Český národ by to s ohledem na svoji minulost mohl jednoduše pochopit. 

 

 

Zdroj: Zet

Separatistické Katalánsko aneb trnitá cesta k nezávislosti Foto: Iakov Filimonov / Shutterstock.com

reklama

Další články

Youradionews.cz

Web Zet.cz se mění na Youradio News.

Postupně rozšiřujeme naše zaměření a obsah zpravodajství a přidáváme další funkce. Informace o vysílání rádia ZET najdete na www.radiozet.cz.